Elk Party Road.
Black Canyon of the Gunnison River it is. National Park I hadn’t heard of before that I decide to visit for a weekend. I open Airbnb and within five minutes find a ranch nearby with stunning views. That’s where I want to wake up on Sunday morning. Booked. Probably the quickest decision on accommodation I have made. I quickly look at the map – great, I can stop in Aspen on the way. It’s Wednesday morning and my weekend plans are set. On Thursday night, I invite a friend to join me. He is up for it. At 8:30am on Saturday we take off, not knowing how much more than Aspen and Black Canyon we are about to experience.
We stop for coffee in Frisco where I stayed with a friend in February when we came skiing (see Gone Skiing post). A nostalgia stop for me. Soon after Frisco, we stop on the side of the road to take photos of the beautiful scenery and sip on our coffee sitting on a gigantic boulder. It’s sunny, but it’s cold. A lake we photograph just a little further up is still frozen and the mountains surrounding it are covered in snow. It’s late June…
I get a text from a friend asking if I am going through the Independence Pass. What is it? I didn’t plan much for this trip. My co-pilot doesn’t know either. After passing through an avalanche-destructed valley, the road begins to climb up and snow starts to fall. The road is narrow, the cliffs below us are steep, and sometimes there are fallen rocks on the road. We look at each other – where are we going?!? “Independence Pass, Continental Divide, Elevation 12,095 Feet” sign welcomes us at the top. Aaah, now I get it! There are two roads to Aspen and one is through the Independence Pass, which because of its elevation and hard access is closed October-May. It just opened, several weeks later than usual because of the high snowfall this past winter. We walk on the packed snow to the viewpoint. The combination of the majestic views and falling snow is so peaceful…until the peace is suddenly interrupted by a thunder. I shiver – on top of this high flat pass we are a great target for lightning. My friend laughs at me, but we leave nevertheless.
On the way down to Aspen I make an abrupt stop to check out a porcupine marching on the side of the road. I have never seen one outside a zoo and I almost get us in an accident with my careless stop. Oooops! Sorry! I am so amazed seeing it in the wild. Its spikes are greenish, which is unique to this species in this area. He quickly runs away, so I don’t get to watch him as much as I want, but I am still as excited as a little kid in a zoo. When we get to Aspen, we walk around, looking for a place to eat. I am puzzled by the mix of cute mountain houses and Gucci and D&G stores. I guess that’s what happens when a former silver-mining town with 6,000 permanent residents becomes a popular ski resort of the rich. It beings to rain, so we give up on our hiking plans and decide to check out one of Glenwood Springs’ natural hot springs. Hot springs sound much better than a hike on a cold, rainy day. This is the beauty of road trips with like-minded people. You have a framework, but no detailed itinerary; you leave space for chance encounters, discoveries, and change of circumstances.
After some Googling, we settle on Iron Mountain Hot Springs. It has sixteen pools with mineral rich water between 95F – 108F and is situated right by the Colorado river, offering nice views. Oooh, it’s so delightful! After we are done soaking up the hot minerals, we head out to our ranch. We drive through gorgeous canyons, valleys, and mountains, barely seeing anyone else on the road. “Slow down!” I scream. My friend who is driving is confused until he also sees the moose on the side of the road. The moose looks at us and starts running along the road in front of the car. If you have not seen a moose before, they are huge and impressive animals. When he runs, he seems lanky, but they are known to get aggressive and attack people, so we give him his space. We drive slowly behind it, watching, until he turns right and disappears in the bushes. We take a deep breath, look at each other, and laugh. Wow!
There is only one restaurant open until 10pm near where we are staying. It’s getting late and we need to first check-in. We joke that we may go to bed hungry or dine on wine, chips, and granola bars, which is all we have in the car. It’s dark when we turn onto the dirt road to the ranch. We see an elk couple by the road. A few seconds later another elk jumps across the road. Wow! We go very slow. We have no cell service and Google maps shows the road ended. We keep going and eventually find the ranch on our right. David and Margie welcome us warmly to their home. It’s beautiful, but we need to chase our dinner, so we only drop off our bags and leave again. As we drive on the road from the ranch, my friend points out to a beautiful elk on the left. That same moment, an elk jumps in front of the car from the right! My friend slams the breaks. Damn! That was SO close. We stop and breathe. There is an elk party on this road tonight! We see several more before we get to the main road and even once there we continue driving slow.
We get to the restaurant by 9:40pm and they agree to still cook for us. Victory! We sit at a bar and converse with a couple next to us and two friendly waitresses. A group of Texans who came up here for white water rafting and fishing are the only other guests, but they are loud enough to make the place feel full. And then there is Peter, the owner. We befriend the staff and Peter and after all other guests leave, we exchange travel and adventure stories. In this tiny town in Western Colorado with one open restaurant on Saturday night, we find people who have traveled all over the world and hung out with rock legends of the 70s and 80s. The restaurant is supposed to close at 10pm, but we leave well after midnight, promising to come back. What a day!
The next day we wake up to a gorgeous morning. The view from my bed is unreal – wide valley with a rock formation in the middle surrounded by mountains. I lay in bed, savoring it. This is what you call peaceful. Too bad that we are staying just for one night. We enjoy coffee on our porch, pack up, say good-bye to David and Margie and head off to the Black Canyon. In a general store, we pick up some basic supplies for lunch for our hike. I didn’t plan well for this, but my friend is creative with the limited, largely unhealthy options in this store.
The Black Canyon of the Gunnison River is one of the youngest National Parks in the US and the least visited in Colorado. We stop at the north rim rancher station and there are just a few cars. The first views of the Canyon are breathtaking. The depth and the vertical drop of this narrow canyon are impressive and overwhelming. It’s name comes from the fact that due to it’s narrowness and depth, some places of the Canyon receive only a few minutes of sunlight per day. My knees are slightly shaking looking down. One wrong step and you are dead. We hike a 1.5 mile trail mostly along the rim. Looking down into the Canyon is one of those powerful moments when you must admire nature’s creations. You feel one with the surroundings. You respect. We stop at Exclamation Point; the end of the trail with amazing views. We take photos and videos and simply enjoy the views. When a group of four friendly female hikers appear, one of the few people we see all day, we chat with them and take group photos for each other. Then we find a comfortable spot to eat our sandwiches at the edge of the Canyon, looking at the Gunnison river, rushing through its bottom, the same way it has been carving this Canyon for millennia.
Although we have more than six hour drive home, we decide after lunch to continue hiking to a mountaintop nearby with great views. Monday will be rough, but this place is worth it. YOLO! We agree to go fast and not stop for pictures (not easy for me!). Puffing and sweating, we make it to the top like pros. We see the canyon from above with snow-capped peaks behind it on the horizon. The sky is blue, the peaks white, the plains green, and the canyon dark gray. An artist couldn’t paint it better. When we get back to our car, we are tired, but happy we went all the way.
As we drive back, we pass the tiny town where we had our dinner yesterday just before 5pm. Peter’s restaurant opens at 5…we know we should keep driving, we have a long way ahead, but instead we turn and have one more dinner at our new favorite place. Stuffed with delicious pizza, we finally leave. We switch in driving and take naps in the car. It’s close to midnight when we get back.
I don’t know about others, but for me, trips like this when you open up to new experiences, meet new people, challenge yourself, and see the world with open eyes are priceless. This is what enriches me, what makes me see, what makes me feel, what makes me love, and what makes me a more whole person.
Jelení Večírek na Cestě.
Černý kaňon řeky Gunnison to je. Rozhodnu se navštívit národní park, o kterém jsem nikdy předtím neslyšela. Otevřu Airbnb a během pěti minut najdu ranč poblíž s nádhernými výhledy. Tady se chci v neděli ráno probudit. Zamluveno. Pravděpodobně nejrychlejší rozhodnutí ohledně ubytování, které jsem kdy udělala. V rychlosti se podívám na mapu – super, můžu se po cestě zastavit v Aspenu. Je středa ráno a mám plán na víkend. Ve čtvrtek večer pozvu kamaráda, jestli se chce připojit. Jde do toho. V půl deváté ráno v sobotu vyrážíme a ještě nevíme, že toho zažijeme mnohem víc než Aspen a Černý kaňon.
Zastavíme se na kafe ve Friscu, kde jsme bydlely s kamarádkou, když jsme sem přijely v únoru lyžovat (mrkněte na blog Na Lyžích). Je to pro mě nostalgická zastávka. Kousek za Friscem zastavíme u silnice, abychom si vyfotili krásné panorama a vypijeme naše kafe na obrovském balvanu. Sluníčko svítí, ale je zima. Jezero, které si fotíme o kousek dál je stále zamrzlé a okolní hory jsou pokryté sněhem. Je konec června…
Přijde mi zpráva od kamaráda, jestli jedu přes Sedlo Nezávisloti. Co to je? Moc jsem tenhle výlet neplánovala. Můj ko-pilot také neví. Po té co projedeme lavinou zničené údolí. Silnice začne stoupat nahoru a začne padat sníh. Silnice je úzká, útesy pod námi jsou strmé a sem a tam jsou na silnici spadané kameny. Podíváme se na sebe – kam to jedeme? “Sedlo Nezávislosti, Kontinentální Rozvodí – 12095 stop” [3687 m.n.m.] vítá nás značka na vrcholu. Aha, už tomu rozumím! Do Aspenu vedou dvě silnice, jedna přes Sedlo Nezávislosti, která je díky vysoké nadmořské výšce a náročnému přístupu od října do května zavřená. Právě ji otevřeli, o několik týdnů později než obvykle díky velkému množství sněhu, co tuto zimu napadlo. Projdeme se po sněhu na vyhlídku. Kombinace padajícího sněhu a těch majestátních výhledů je tak uklidňující…až do té chvíle než ten klid náhle přeruší hrom. Otřesu se – na vrcholu tohoto rovného sedla jsme výborným hromosvodem. Můj kamarád se mi směje, ale přesto radši vyrazíme.
Po cestě do Aspenu udělám náhlou zastávku, abych se podívala na dikobraze, co si to štráduje podél silnice. Nikdy jsem neviděla dikobraze mimo zoo a s mojí neuvážlivostí skoro způsobím nehodu. Jééé! Promiňte! Jsem trochu v šoku vidět ho v přírodě. Jeho bodliny jsou dozelena, což je typické pro tento místní druh. Rychle uteče, takže si moc neprohlédnu, ale i tak jsem nadšená, jak malé dítě v zoo. Když dorazíme do Aspenu, projdeme se a hledáme, kde se najíst. Jsem zmatená tím mixem roztomilých horských domečků a Gucci a D&G obchodů. No, takhle se to asi vyvine, když se hornické městečko, kde se dolovalo stříbro, s šesti tisíci permanentními obyvateli stane populárním lyžařským centrem pro bohaté. Začne pršet a tak vzdáme naše plány na tůru a rozhodneme se zkouknout jedny z termálních lázní v Glenwood Springs. Termální lázně zní mnohem líp než tůra v zimě a dešti. Toto je krásné na road tripech s podobně naladěnými lidmi. Máme hrubý plán, ale ne detailní itinerář, necháme prostor pro náhodná setkání, objevy a změnu podmínek.
Po troše Googlování se rozhodneme pro Iron Mountain Hot Springs. Šestnáct bazénků s vodou plnou minerálů a teplotami mezi 35C – 42C, situovaných hned vedle řeky Colorádo s pěkným výhledem. Áááh, to je paráda. Po té co jsme dostatečně nasáklí minerály, vyrazíme na náš ranč. Jedeme přes krásné kaňony, údolí a hory a téměř nikoho za tu cestu nepotkáme. “Zpomal!” zahalekám. Můj kamarád, co řídí, je zmatený, až si konečně také všimne losa na kraji silnice. Los se na nás podívá a začne běžet podél silnice před námi. Jestli jse nikdy neviděli losa, jsou to obrovská a impozantní zvířata. Když běží, tak vypadá samá ruka, samá noha, ale losi jsou známí tím, že můžou být agresivní a napadají lidi, tak mu dáme prostor. Jedeme pomalu za ním, sledujeme ho, až nakonec zatočí doprava a zmizí v keříkách podél silnice. Zhluboka se nadechneme, podíváme se na sebe a rozesmějeme se. Wow!
Poblíž našeho ubytování je jenom jedna restaurace otevřená do deseti večer. Je dost pozdě a musíme se nejdřív ubytovat. Smějeme se, že možná budeme muset jít do postele hladoví anebo povečeříme víno, čipsy a musli tyčinky, což je jediné co máme s sebou v autě. Už je tma, když zatočíme na štěrkovou cestu k ranči. Vedle silnici zahlédneme párek jelenů. O pár sekund později skočí další jelen přes cestu. Wow! Jedeme hodně pomalu. Nemáme žádný signál na telefonu a Google maps nám ukazuje, že silnice skončila. Pokračujeme dál a konečně najdeme náš ranč napravo od silnice. David a Margie nás mile uvítají do svého domu. Je nádherný, ale my musíme rychle najít večeři a tak jen odložíme naše věci a zase vyrazíme. Po cestě od ranče, můj kamarád ukáže na krásného jelena nalevo. V tom samém momentu další jelen skočí před auto zprava. Kamarád šlápne na brzdu. Ty bláho! To bylo o kousek. Zastavíme a rozdýcháváme to. Na téhle cestě je dnes večer jelení párty. Uvidíme ještě několik dalších jelenů než se dostaneme na hlavní silnici, ale i na hlavní radši pokračujeme pomalu.
Dorazíme do restaurace ve 22:40 a kuchař svolí, že nám ještě uvaří. Vítězství! Sedíme na baru a konverzujeme s párem vedle nás a dvěma příjemnými číšnicemi. Skupina Texasanů, kteří sem přijeli na rafty a rybaření jsou jediní další hosté, ale jsou dostatečně hluční, že vypadá jako by bylo plno. A pak je tu Peter, majitel. Zkamarádíme se s obsluhou a Peterem a po té, co všichni další hosté odejdou, povídáme o cestování a různých dobrodružstvích. V tomhle malém městečku v západním Colorádu s jedinou otevřenou restaurací v sobotu večer narazíme na lidi, co procestovali svět a trávili čas s rokovými legendami sedmdesátých a osmdesátých let. Restaurace zavírá v deset večer, ale odcházíme až po půlnoci a slíbíme, že se vrátíme. To byl den!
Další den se probudíme do nádherného rána. Výhled z mé postele je neskutečný – široké údolí se skalnatým útvarem přímo v prostředku, které je obklopené horami. Ležím v posteli a užívám si toho výhledu. Tomuhle říkám klid. Škoda, že jsme tu jen na jednu noc. Užijeme si kafe na naší terase, sbalíme, rozloučíme se s Davidem a Margie a vyrazíme do Černého kaňonu. Ve smíšeném zboží po cestě nakoupíme základní zásoby na oběd na naší tůru. Moc jsem tuhle cestu neplánovala, ale můj kamarád je naštěstí vynalézavý s tím minimálním, převážně nezdravým výběrem v tomhle obchodě.
Černý kaňon řeky Gunnison je jeden z nejmladších národních parků USA a jeden z nejméně navštěvovaných v Colorádu. Zastavíme na severní straně ve stanici rančera parku a je tam jen pár aut. První výhledu na kaňon berou dech. Hloubka a svislé stěny kaňonu jsou impozantní a ohromující. Kaňon nese své jméno, protože díky tomu jak je úzký a hluboký, dopadnou sluneční paprsky na některá místa jen několik minut za den. Trochu se mi třesou kolena, když se dívám dolů. Jeden chybný krok a jsem mrtvá. Jdeme po stezce většinou podél kraje kaňonu něco přes dva kilometry. Když se dívám dolů je to jeden z těch působivých momentů, kdy člověk prostě musí obdivovat výtvory přírody. Máte pocit, že jste jeden s okolím. Musíte mít respekt. Zastavíme se na takzvaném Bodu Výkřiku – konec stezky s nádhernými výhledy. Vyfotíme se, natočíme pár videí a prostě si užíváme ty výhledy. Když se objeví skupina čtyř turistek, jedny z mála lidí, co celý den vidíme, zapovídáme se s nimi a navzájem se skupinově vyfotíme. Pak si najdeme pohodlné místo na kraji kaňonu, abychom poobědvali naše sendviče a sledujeme jak se řeka Gunnison hrne po dně kaňonu, stejně tak jak již kaňon vykrajuje po tisíciletí.
Přestože nás čeká víc než šestihodinová cesta domů, rozhodneme se po obědě pokračovat v naší tůře na vrchol blízké hory s pěknými výhledy. Pondělí bude náročné, ale tohle místo za to stojí. YOLO [žiješ jenom jednou]! Dohodneme se, že půjdeme rychle a nebudeme stavět na focení (což pro mě není jednoduché!). Zadýchaní a zpocení dorazíme na vrchol jako profíci. Vidíme kaňon zeshora a na pozadí jsou sněhem pokryté vrcholky. Obloha je modrá, vrcholky bílé, planiny zelené a kaňon temně šedý. Malíř by to lépe nenamaloval. Když se vrátíme k našemu autu, jsme unavení, ale jsme rádi, že jsme šli celou tůru.
Po cestě zpátky projíždíme to malé městečko, kde jsme měli večeři těsně před pátou. Peterova restaurace otvírá v pět…víme, že bychom měli pokračovat v cestě, máme před sebou pěkný kus, ale místo toho se otočíme a dáme si ještě jednu večeři v našem novém oblíbeném místě. Nacpaní výbornou pizzou, konečně vyrazíme na cestu zpět. Střídáme se v řízení a pospáváme v autě. Je skoro půlnoc, když dorazíme.
Nevím, jak to mají jiní, ale pro mě jsou výlety jako tento, kdy se člověk otevře novým zážitkům, pozná nové lidi, dá si výzvy a dívá se na svět s otevřenýma očima neskutečně cenné. Tohle je to, co mě obohacuje, co mi pomáhá vidět, co mi pomáhá cítit, co mi pomáhá milovat a co mě dělá celistvějším člověkem.
