With Fiat around Italy.
I had a vision of driving around Italy with a tiny Italian Fiat. And that’s what I did for 3,775 kilometers (2,346 miles). I knew that Italians aren’t really known for careful driving or good directions, but I wanted to see the countryside and smaller towns, so I opted for the challenge. The day before I needed a rental car, I finally went to book one and found an amazing deal on the iconic Fiat 500, the car I envisioned. It was meant to be. Even if I had not initially wanted that car, it was a deal that would be hard to refuse, but for me, it was my vision coming true. I spent 23 days driving around Italy. It was thrilling, fun, infuriating, and a few times down-right scary. And I would not have it any other way.
Starting in Tuscany, my first impression was that I had been worried about driving in Italy for nothing. The roads were decent, the drivers respectful, and speeds reasonable. In Florence, there was some chaos regarding respecting (or rather not) lanes and near Montepulciano I ended up on dirt roads without much warning a few times, but it was all manageable. Driving to an olive farm north of Lucca to meet a friend tested my skills, as the narrow, curvy road fit often only one car at a time and I had to back up a few times, so that we could pass each other. In Piedmont, my friends and I got lost a couple of times despite our best efforts with navigation apps, but hey, we saw more vineyards as a result. In Cinque Terre, we opted for the local train to move between the villages, saving a lot of time and likely a lot of patience. So, all in all, the north brought a few challenges, but it was very doable and enjoyable. The Fiat and I were getting to know each other and warming up for what was to come.
As I set off to drive 700 kilometers (435 miles) from Liguria to Campagnia and then further south, the real fun began. On the highway, I noticed some drivers used blinkers curiously. If someone was blinking to the right, it didn’t necessarily mean they would turn right (!). It only indicated they were about to turn but you couldn’t assume the direction. This almost got me in an accident near Naples where I naively assumed that blinking right means turning right. I had to take one deep breath as I nearly escaped an accident and then a second deep breath when the driver honked at me like crazy as if it was my fault. I arrived to the Naples area late Friday evening, which meant I had to drive the tiny, curvy streets to my base in Agerola in the dark, without service on my cell, and while being passed by many reckless drivers. Eyes razor sharp on the road and praying that Google maps get me to my Airbnb without service, I questioned why I am doing this trip alone and started scenario planning what I would do if Google maps stops working and I am left in the dark somewhere south of Naples without any clue where I am. You can imagine my relief when I finally arrived.
Leaving from Agerola for Puglia, I decided to drive along Amalfi coast. The road hugs the rugged, steep cliffs above the turquois waters while passing picturesque Positano and Amalfi and ending in Salerno. The views are breathtaking. What happens on the road makes you hold your breath. As you turn along the narrow curves, you are frequently only inches away from cars going the opposite direction. Buses often have to wait until the road in the opposite direction clears because they can’t fit with other cars. Local drivers are used to this, they are smoking, conversing with their passengers, and holding babies in their laps while passing inches away from your door. For a foreigner, you hold your breath, curse, and want to close your eyes, but you know you can’t. Because of all the traffic, it took me four hours to drive 57 kilometers (35 miles). I am proud to have made it out of Amalfi coast without a scratch on the Fiat and am glad I did the drive, but next time I will go only by boat.
In Puglia, driving becomes more relaxed as everything generally slows down there. Like elsewhere drivers interpret rules loosely, but at least you won’t get the angry gestures and honking common on Amalfi. What makes driving in Puglia interesting is what you can meet on the road. From sheep to goats to cows to horse-drawn carts, I have seen them all. Google maps often sent me on the tiniest roads and I learned that the herd has the right of way.
When I returned my Fiat after three weeks, I almost cried. It was a great adventure and I learned a lot. I believe in the power of visualizing what you want, chances are it will happen, like my little Fiat 500. Those 3,775 kilometers taught me to go with the flow in chaotic situations, turn around and find the right way again when I get lost, and smile when cursed at by angry drivers for the smallest mistakes or just because. It worked magic for Italian roads and it applies for life in general – plenty of need to keep cool in chaos, find yourself again after you get lost, and deal with unpleasant people with a smile.
S Fiatem po Itálii.
Měla jsem vizi jet po Itálii s malým Italským Fiátkem. A tak jsem s jedním ujela 3775 kilometrů. Věděla jsem, že Italové nejsou zrovna známí pro opatrné řízení nebo dobré značení, ale chtěla jsem vidět venkov a malá města a tak jsem do toho šla. Den předtím než jsem si potřebovala půjčit auto, jsem konečně začala hledat možnosti a narazila na skvělou nabídku na ikonický Fiat 500, auto z mých představ. Mělo to tak být. I kdybych původně toto auto nechtěla byla to nabídka, která by se těžko odmítala, ale pro mě to byla splněná vize. Jezdila jsem po Itálii 23 dnů. Bylo to vzrušující, zábavné, k vzteku a párkrát jednodušše o strach. Ale já bych to jinak nechtěla.
Na začátku v Toskánsku byl můj první dojem, že jsem se obávala řízení v Itálii zbytečně. Silnice byly pěkné, řidiči slušní a rychlosti rozumné. Ve Florencii byl určitý chaos ohledně respektování (tedy spíše nerespektování) pruhů na silnici a kolem Montepulciana jsem několikrát skončila na štěrkových cestách s minimálním varováním, ale celkově to bylo vše celkem zvladatelné. Cesta na olivovou farmu severně od Luccy na setkání s kamarádku otestovala moje schopnosti, protože se na tu úzkou klikatou stezku vešlo často jen jedno auto a musela jsem několikrát couvat, abychom se vyhnuli. V Piedmontu jsme se s kamarády několikrát zamotali i přes veškerou snahu s různými navigacemi, ale což, zase jsme viděli víc vinic. V Cinque Terre jsme se rozhodli pro místní vlak mezi vesnicemi, což nám ušetřilo hodně času a pradvěpodobně trpělivosti. Takže celkově sever přinesl několik výzev, ale byl celkem zvládnutelný a příjemný. Poznávali jsme se s Fiatem a připravovali se na to, co mělo přijít.
Když jsem vyrazila 700 kilometrů z Ligurie do Campagne a dál na jih, začala opravdová legrace. Na dálnici jsme si všimla, že někteří řidiči používají blinkry dost zajímavě. Pokud někdo bliká doprava, neznamená to ještě, že bude odbočovat doprava (!). Jenom to znamená, že má v plánu odbočovat, ale nemůžete předpokládat, na kterou stranu. Skoro jsem kvůli tomuhle nabourala u Neapole, protože jsem naivně předpokládala, že blikání doprava znamená odbočení doprava. Když jsem jen o vlásek unikla bouračce musela jsem se zhluboka nadechnout a pak byl potřeba ještě jeden hluboký nádech, když na mě ten řidič začal zuřivě troubit, jako by to byla moje chyba. K Neapoli jsem přijela v pátek pozdě večer, což znamenalo, že jsem musela jet na moji základnu v Agerole potmě, bez signálu na telefonu a zatímco mě předjížděli zběsilí řidiči. S očima přilepenýma na vozovku jsem se modlila, aby mě Google maps dovedly do mého Airbnb i bez signálu a začala jsem pochybovat, jestli byl dobrý nápad jet na tento výlet sama a plánovala jsem scénáře, co budu dělat, když Google maps přestane fungovat a já budu naprosto ztracená potmě někde na jihu od Neapole. Dovedete si představit, jak se mi ulevilo, když jsem konečně dorazila.
Když jsem odjížděla z Ageroly do Puglie, rozhodla jsem se jet podél pobřeží Amalfi. Silnice tam obtáčí rozeklané, strmé útesy nad tyrkysově modrou vodou zatímco projíždí malebným Positanem a Amalfi a končí v Salernu. Nabízí se výhledy, které berou člověku dech. Co se děje na silnici, vás nutí zadržovat dech. Když projíždíte těmi ostrými, úzkými zatáčkami, jste mnohdy jen centimetry od aut, co jedou proti vám. Autobusy musí často čekat, až se uvolní silnice z druhé strany, protože se na silnici nevejdou s dalšími auty. Místní řidiči jsou na to zvyklí, pokuřují, konverzují se spolujezdci a drží děti na klíně, zatímco projíždí jen centimetry od vašich dveří. Jako cizinec často zadržujete dech, nadáváte a chcete zavřít oči, ale víte, že nemůžete. Kvůli tomu hustému provozu mi trvalo čtyři hodiny ujet 57 kilometrů. Jsem na sebe hrdá, že jsem zvládla projet pobřeží Amalfi bez škrábnutí na Fiatu a jsem ráda, že jsem na tuhle cestu vyrazila, ale příště tam pojedu jen lodí.
V Puglii je řízení pohodovější, protože tam všechno celkově zpomalí. Stejně jako jinde řidiči interpretují pravidla silničního provozu dost podle svého, ale alespoň se nesetkáte s těmi vzteklými gesty a troubením ve stylu Amalfi. Co dělá řízení v Puglii zajímavým je, s čím se můžete potkat na silnici. Od ovcí po kozy, krávy a vozy tažené koňmi jsem tam viděla vše. Google maps mě často poslaly na ty nejmenší silničky, kde jsem se naučila dávat přednost v jízdě stádu.
Když jsem po třech týdnech vrátila Fiata skoro mě to rozbrečelo. Bylo to skvělé dobrodružství a hodně jsem se naučila. Věřím, že má velkou sílu si v hlavě konkrétně představit, co chcete – je dost možné, že se to vám to plní, jako můj malý Fiat 500. Těch 3775 kilometrů mě naučilo nechat věcem volný průběh v chaotických situacích, otočit se a znovu najít správnou cestu, když se ztratím a usmívat se, když mi nadávají rozčílení řidiči za nejmenší chybičky nebo prostě jen tak. Fungovalo to skvěle na italských silnicích a hodí se to pro život – často je třeba udržet chladnou hlavu v chaosu, znovu se najít, když se člověk ztratí a zvládnout nepříjemné lidi s úsměvem.
