Gone Skiing.
Let’s do it! Live our best selves! With these words exchanged via Skype messages at work, my friend and I decided to book our last minute skiing trip to Breckenridge, Colorado. We have been talking about skiing for several months, but weren’t able to book it earlier than two weeks before. But we wanted to do it, so we did, as unorganized as we looked and despite the premium we likely paid for the late decision.
I have been skiing since I was little. All credit for my downhill and cross-country skiing skills goes to my parents. They started teaching my brother and I how to ski when we were three. From family ski trips, to kids ski courses they organized and led as ski instructors, to school ski trips, I always spent time in the mountains in winter. Thanks to my parents I love skiing and am a decent skier. It wasn’t always easy. Being the younger of two siblings, I had to keep up with my parents and my older brother on the slopes where we were from open to close regardless of weather and during cross-country skiing trips when almost frozen, tired, and often close to tears I always chased the backs of my family ahead of me. There were broken bones – elbow when I was three and leg when I was eight. But the joy from gliding down the slopes, connecting with nature on cross-country skis, and fun evenings in mountain lodges with family and friends by far outweighed the lows.
After coming to college in the US my winter adventures were limited. I didn’t ski in the US for many years and skied only a few days with my family in the Czech Republic and Austria around the holidays. After I started working, I finally looked into options in the US. From Liberty Mountain just outside of DC, which was a long way from the Alpine slopes I knew for double the lift ticket price, to New Hampshire where I skied in nearly inhumane temperatures and winds, to Utah where I discovered the famous Utah powder, a very different snow texture than I knew, skiing has once again become my winter fun. Last year, however, I went only for two days, so I made it a point to go more in 2019.
I have been a snob about skiing in the DC area and didn’t give it a chance after Liberty Mountain. If I was to do more of what I love, I had to get over it. So, I asked a friend to go to White Tail and at 6:30 am on a rainy Sunday morning before Martin Luther King Day, we set off for Pennsylvania. The weather forecast changed from a snowstorm, to extreme cold, to rain and strong winds. We didn’t know what to expect, but we said, let’s go and see. By 9 am we were on the slopes, rewarded with short lines, near perfect snow conditions, and sun shining on ice covered tree branches. We were having a blast zipping up and down the slopes until hunger and fatigue made us stop for lunch. After some rest, we went back and didn’t leave the mountain until four o’clock when our legs were about to give up. I was on that exhilarating rush you get whizzing down the slope with your heart pumping and mind fully focused on how your skis cut through the snow. I could not have asked for a better day.
At the beginning of February, I went cross-country skiing for the first time in the US. A few weeks before, a friend of mine had introduced me to her friend, saying that we share a lot of interests. Chatting over tea, we realized we both like cross-country skiing and a few days later we booked a hotel for a weekend cross-country skiing in West Virginia. We departed as the sun was rising over Arlington and arrived to White Grass ski resort around 10 am. Seeing people on cross-country skis in the white tracks across the meadows in front of us made me smile. In a very crowded lodge that served as a ski rental, ski shop, restaurant, and public restroom all at once, we rented our skis and boots. The personal attentiveness and friendliness from the staff made up for the rather chaotic rental system.
Puzzled by the black and white trail map of the ski area, we chose a Three Mile Run trail that led us up the hill for more than an hour. The tree branches were covered in ice from last night’s freeze, making the whole area look like a fairy-tale when the sun reflected in them. Breathing heavily with our heart rate up, we eventually climbed to a peak that offered a beautiful view of the surrounding valleys and deep West Virginia forests. Overlooking the rolling hills and valleys dusted in snow, we ate our snacks, sitting on a bare rock. On our way back to the base, we let the hill we just climbed up carry us easily down. We celebrated our successful trip with a dinner and wine in a small Italian restaurant.
The next day we explored the other side of the ski area trails. Initially sharing the trail with mountain bike racers, we were eventually alone climbing steep paths through the forest. Here and there a view opened up to the valleys below us, which we used as an opportunity to pause and catch our breath. Eventually, we made it to the same peak as the day before and had lunch on the same rock. With temperatures in mid-forties, much of the snow that covered the fir trees at the peak yesterday has melted. On our way down, we even had to navigate some grassy patches. As we were leaving Davis where we finished our trip with a yummy meal and hot chocolate, we were already planning our next cross-country adventure. Maybe Acadia Park in Maine?
We are expecting a snowstorm across the Rocky Mountains that may impact your flight to Denver. We offer you a change of flight for free now. That’s what a text message from my airlines said two days before our trip to Colorado. Why does every trip I plan have to involve some natural disaster or weather emergency I ponder. It happens to me too often. My friend got the same message, but we immediately agree we are going regardless. Aloha! YOLO! Live our best selves! As my bumpy four-hour flight lands in Denver, my friend whom I haven’t seen since she moved to California in December picks me up in our rental car. We are going! After two hours, close to midnight, we get to our Airbnb in Frisco. Our heads are buzzing from high altitude and as we step out of the car frigid breeze hits our face. It’s -4F!
The next day, we wake up to a power outage. We do not realize until we reach the Breckenridge ski area that the outage impacts the whole county and the lifts aren’t running. Disappointed, we go back, grab coffee, and cozy up by the fireplace in our Airbnb. By 11am, they restore the power and I head back while my friend finishes work. When I finally make it to the top lift station at Peak 8 (one of Breckenridge’s five peaks), I am dizzy with excitement (and high altitude effects) as I overlook the white-capped mountains and vast valleys around me glittering in the sun. I spend the afternoon whizzing up and down the slopes. I am often out of breath as my body adjusts to the altitude, but I love the thrill of the ride and the feeling of freedom. The sun, blue sky, and white peaks all around add fuel to my exhilaration. Thanks, Colorado!
On Saturday, my friend and I start at Peak 7 and then make our way to Peak 8, 9, and 10. It’s cloudy, but the snow conditions are great. We mostly choose advanced blue or black runs, but avoid expert terrains of double black diamonds. Well, until we end up on one by mistake. We could skate back up to avoid it, but we decide to give it a shot – after all, it can’t be that bad, right? I recently heard that it is good sometimes to do something that you are really scared of because it produces a physical reaction which is good for you once it is done. The following 30 minutes is exactly that for me. The extremely steep, mogul-covered slope challenges my skills limits and fear threshold. With our legs shaking from the moguls, we decide to cut horizontally through the forest, thinking that at some point we have to circle the mountain and come to an easier terrain. No, that’s not a good strategy say two skiers we run into and advise us to turn around. Through a combination of perseverance, no other choice, and facing our fears, we eventually make it down. We give each other high fives, feeling the adrenaline rush – we made it!
The last day, we hit the slopes early because we have an evening flight from Denver. The sky is blue, sun is shining, and views are spectacular, but the wind has picked up, so we have to cover our faces well. The lines are much shorter than the day before and we are zipping down the slopes doing one run after another. When it is time to go, our legs are fatigued and need rest, but our mental energy is sky-high. We had a blast for three days straight.
Skiing is a quite expensive hobby, it requires planning, it can be dangerous, and it’s very weather dependent, but these trips reminded me how much I love it and how great it feels when I put in the effort to make something I love happen. Whatever it is that gives you the feeling of joy, the adrenalin rush, the sense of pride from challenging yourself and accomplishing something, the razor-sharp focus when you are in it, go after it. Make sure you prioritize it, make it happen, and enjoy it. It’s worth it.
Na Lyžích.
Jdeme do toho! Ať žijeme svoji nejlepší verzi! S těmito slovy přes Skype zprávy v práci jsme se s kamarádkou rozhodly zamluvit na poslední chvíli výlet na lyže do Breckenridge v Kolorádu. Mluvily jsme o lyžování už měsíce, ale nedostaly jsme se na to zamluvit náš výlet dřív než dva týdny předem. Chtěly jsme do toho jít a tak jsme šly, i když jsme vypadaly neorganizovaně a nejspíš platily vyšší cenu za rozhodnutí na poslední chvíli.
Lyžuji už od malička. Za své lyžování a běžkování vděčím rodičům. Začali mě a mého bráchu učit, když nám byli tři. Od rodinných dovolených na lyžích, přes lyžařské kurzy pro děti, které rodiče organizovali a vedli jako instruktoři, až po školní lyžařské kurzy, trávila jsem vždycky v zimě dost času na horách. Díky mým rodičům miluji lyžování a jsem celkem slušná lyžařka. Nebylo to ale vždycky jednoduché. Jako mladší sourozenec jsem musela držet tempo s rodiči a starším bráchou na sjezdovkách, kde jsme byli od otevření vleků až do poslední jízdy bez ohledu na počasí a na běžkách, kde jsem zmrzlá, unavená a často skoro se slzami v očích neustále doháněla rodinu přede mnou. Byly tam také zlomeniny – loket ve třech a noha v osmi letech. Ale radost, když člověk sviští dolů po sjezdovce, spojení s přírodou na běžkách a veselé večery s rodinou a kamarády na horských chatách převážili ty negativa.
Poté co jsem odešla na univerzitu do USA zimních radovánek ubylo. V USA jsem mnoho let nelyžovala a vyrazila jsem na lyže jen na pár dnů s rodinou v Čechách nebo v Rakousku o Vánocích. Když jsem začala pracovat, konečně jsem se podívala na možnosti lyžování v USA. Od Hory Svobody kousek od Washingtonu D.C., která měla hodně daleko do Alpských sjezdovek za dvojnásobek ceny, přes New Hamshire, kde jsem lyžovala v téměř nelidských teplotách a větru, až po Utah, kde jsem objevila vyhlášený Utažský prašan, úplně jiný sníh, než na který jsem byla zvyklá, lyžování se opět stalo mojí zimní radostí. Loni jsem ale byla jsen na dva dny a tak jsem se rozhodla, že v roce 2019 musím jet víckrát.
Od návštěvy Hory Svobody jsem byla snob ohledně lyžování v okolí Washingtonu D.C. a nechtěla jsem to podruhé zkoušet. Ale pokud chci dělat, co mám ráda, musela jsem to změnit. A tak jsem se zeptala kamaráda, jestli chce jet na Bílý Ocas a v půl sedmé ráno v deštivou neděli před svátkem Martina Luthera Kinga jsme vyrazili do Pensylvánie. Předpověď počasí se změnila od sněhové bouře přes extrémní mrazy až po déšť a silný vítr. Nevěděli jsme, co čekat, ale řekli jsme si, že prostě vyrazíme a uvidíme. V devět ráno jsme byli na sjezdovce odměněni krátkými frontami, téměř perfektními sněhovými podmínkami a sluncem, které zářilo na ledem pokryté větve. Užívali jsme si rychlých jízd nahoru a dolů, dokud na nás nepřišel hlad a únava, které si vynutily zastávku oběd. Po troše odpočinku jsme šli zpět a neslezli až do čtyř odpoledne, kdy naše nohy mlely z posledního. Byla jsem opojená tou horečkou, co člověk cítí, když sviští dolů po sjezdovce a srdce mu buší zatímco mozek se soustředí jen na to, jak se lyže zařezávají do sněhu. Nemohla jsem si přát lepší den.
Na začátku února jsem byla poprvé v USA běžkovat. Pár týdnů předtím mě kamarádka seznámila s její kamarádkou s tím, že máme hodně společných zájmů. Sešly jsme se na čajík a zjistily, že máme obě rády běžky a o pár dnů později jsme zamluvily hotel na víkendové běžky v západní Virginii. Vyrazily jsme, když nad Arlingtonem vycházelo slunce a kolem desáté dorazily do areálu Bílá Tráva. Když jsem viděla běžkaře v bílých stopách na loukách před námi, hned se mi do tváře vloudil úsměv. V přeplněné horské chatě, která sloužila jako půjčovna lyží, prodejna lyžařských doplňků, restaurace a veřejný záchod v jednom, jsme si půjčily lyže a boty. Osobní pozornost a přátelskost obsluhy převážila ten dost chaotický systém půjčovny.
Zmatené nad černobílou mapou tras areálu jsme zvolily Tří-mílovou Stezku, která nás vedla vzhůru do kopce víc než hodinu. Větve stromů byly pokryté ledem z mrazu předešlé noci a když do nich zazářilo slunce, bylo vše kolem jako v pohádce. S těžkým oddechováním a zvýšeným tepem, jsme nakonec zdolaly vrcholek, který poskytoval nádherný výhled na okolní údolí a hluboké lesy západní Virginie. Usadily jsme se na kámen a daly si malé občerstvení zatímco jsme se rozhlížely po sněhem pocukrovaných kopcích a údolích pod námi. Na základnu jsme se vrátily příjemným sjezdem z toho kopce, co jsme vystoupaly. Naši úspěšnou výpravu jsme pak oslavily večeří a vínem v malé italské restauraci.
Další den jsme vyrazily prozkoumat druhou stranu areálu. Nejprve jsme sdílely cestu se závodníky na horských kolech, ale po chvíli už jsme samy dvě stoupaly po strmých stezkách lesem. Čas od času se otevřel výhled na údolí pod námi, což jsme využily k tomu si dát chvilku pauzu a nabrat dech. Nakonec jsme dorazily na ten samý vrcholek jako den předtím a poobědvaly na stejném kameni. Díky teplotám výrazně nad nulou většina sněhu, co včera pokrývala smrčky na vrcholu, roztála. Po cestě dolů jsme se dokonce občas musely vyhýbat travnatým ostrůvkům. Když jsme odjížděly z Davisu, kde jsme ukončily výlet chutným jídlem a horkou čokoládou, už jsme plánovaly další běžkařské dobrodružství. Možná Akadia Park v Maine?
Očekáváme sněhové bouře v oblasti Skalistých hor, které můžou ovlivnit váš let do Denveru. Nabízíme vám možnost změnit nyní let zdarma. Tak zní zpráva od aerolinek dva dny před naším výletem do Koloráda. Přemýšlím, proč musí každý výlet, který naplánuji, být spojený s nějakou přírodní kalamitou. Stává se mi to až moc často. Moje kamarádka dostala stejnou zprávu, ale okamžitěse shodneme, že prostě jedeme. Aloha! YOLO [žiješ jenom jednou]! Ať žijeme svoji nejlepší verzi! Po čtyřhodinovém letu s turbulencemi přistanu v Denveru a kamarádka, kterou jsem neviděla od toho, co se v prosinci přestěhovala do Kalifornie, mě vyzvedne v našem půjčeném autě. Vyrážíme! Po dvou hodinách, těsně před půlnocí dorazíme do našeho Airbnb [pronájem od soukromníka] ve Friscu. V hlavě nám to bzučí z vysoké nadmořské výšky a když vystoupíme z auta, ledový vítr se nám zareje do tváře. Venku je -20C!
Druhý den ráno se vzbudíme a nejde elektrika. Když dorazíme do Breckenridge, zjistíme, že výpad elektriky je v celém okrese a vleky nejezdí. Zklamaně se vrátíme zpátky a s kafem se v našem Airbnb usadíme u krbu. V jedenáct se jim podaří obnovit elektriku a já vyrazím na svah, zatímco kamarádka dokončuje doma práci. Když se konečně dostanu na horní stanici vleku na vrcholku 8 (jeden z pěti vrcholků Breckenridge), točí se mi hlava nadšením (a nadmořskou výškou), jak se dívám na sněhem pokryté vrcholky hor a široká údolí třpytící se v paprscích slunce. Strávím celé odpoledne svištěním po svahu. Často se zadýchám, protože si moje tělo stále zvyká na vysokou nadmořskou výšku, ale miluju to vzrušení z jízdy a pocit svobody. Slunce, modrá obloha a bílé vrcholky přidávají mému nadšení. Díky Kolorádo!
V sobotu, začneme s kamarádkou na vrcholku 7 a postupně dáme vrcholky 8, 9 a 10. Je pod mrakem, ale sněhové podmínky jsou skvĕlé. Volíme hlavně pokročilé modré [ekvivalent červené v ČR] a černé sjezdkovky, ale vynecháváme terén dvojitých černých diamantů, který je pro experty. No, tedy až do té doby než na jednu dvojitou černou přijedeme omylem. Můžeme to vybruslit zpět nahoru, ale rozhodneme se dát tomu šanci – přece to nemůže bý tak zlé, ne? Nedávno jsem slyšela, že je dobré občas udělat něco, z čeho má člověk opravdu strach, protože to přináší energii, která je pro člověka dobrá, když tu danou věc ukončí. Následujících 30 minut je pro mě přesně takových. Extrémně strmá boulovatá sjezdovka testuje moje lyžařské schopnosti a míru mého strachu. S třesoucíma nohama z boulí se rozhodneme vzít to po vrstevnici lesem a doufáme, že se nám podaří obkroužit horu a najít někde jednodušší sjezd dolů. Ne, tohle není dobrá strategie, sdělí nám dva lyžaři, na které v lese narazíme a poradí nám se vrátit. Kombinací houževnatosti, žadné jiné možnosti a odolávání strachu se nakonec dostaneme dolů. Plácnem si na to a cítíme adrenalinové vzrušení – zvládly jsme to.
Poslední den vyrazíme na sjezdovky brzy ráno, protože večer letíme domů z Denveru. Obloha je modrá, slunce svítí a výhledy jsou neskutečné, ale je dost velký vítr a tak si musíme dobře zakrýt obličej. Fronty jsou mnohem menší než den předtím a tak svištíme jednu jízdu za druhou. Když přijde čas se vrátit, naše nohy jsou unavené a potřebují odpočinek, ale mentalní energie je na špici. Skvěle jsme si užily celé tři dny.
Lyžování je celkem drahý koníček, požaduje dost plánování, může být nebezpečné a hodně záleží na počasí, ale tyhle výlety mi připomněly, jak moc to miluju a jak skvěle se cítím, když zapracuji na tom, abych mohla podniknout, co mám ráda. Ať už je to cokoli, co vám dělá radost, co přináší to adrenalinové vzrušení, co vás udělá hrdými, že si dáte výzvu a splníte ji, co přináší to stoprocentní soustředění, když jste v tom, jděte zatím. Upřednostněte to, jděte do toho a užijte si to. Stojí to za to.
